Beltaine u Dveří z kamene
Minulou sobotu odpoledne jsem vyrazil do hor ke svému oblíbenému poutnímu místu. Je jím přírodní skalnatý útvar na vrcholu jedné hory, jenž má podobu obrovských vrat a jmenuje se Dveře z kamene. Patří k mnoha lokalitám, které se ve zdejším kraji spojují s pobytem Keltů. V jeho okolí se na zemi povaluje několik obrovských menhirů a přístup k němu patrně chránil veliký kamenný kvádr, v jehož horní části jsou dodnes patrné prohlubně ve tvaru očí, nosu a velikých otevřených úst. I on byl z nějakých důvodů v dávných dobách povalen k zemi. No a jak už určitě víte, na přelomu mezi posledním dubnovým dnem a prvním májem se nejen během Valpuržiny noci pálí ohně a čarodějnice provádějí své temné rejdy, ale slaví se také význačný keltský svátek Beltaine, začátek světlé poloviny roku. Podle legend se v šeru věků pokoušely víly a čarodějky postavit obrovský kamenný most nad celým údolím, jenž začínal ze dvou sousedících kopců, Dveří z kamene a Zahrady víl. Když konečně počaly jedné noci se stavbou, narodil se Ježíš a celý rozestavěný most se zřítil do údolí, přičemž čarodějky i víly navždy ztratily svou magickou moc. Oba dva vrcholy vyzařují obrovskou masu energie a řadí se tím k tzv. zakázaným místům, na kterých za určitých okolností můžete přestoupit jakousi pomyslnou hranici a vstoupit do jiných sfér.
Auto jsem nechal zaparkované ve vesnici na pokraji pohoří, hodil jsem na záda krosnu a odešel jsem do lesů. Asi po dvou hodinách a půl stoupání jsem se konečně vydrápal na vrchol kopce a během následujícího pobytu v lese jsem si prožil hromadu zrakových, sluchových a vnitřních vjemů, které se dají velmi těžko popsat slovy, nebo zachytit na fotografii. Vlastně i početné pyramidy, které podél cesty nedaleko od vrcholu navršili podobní exoti jako já, dávají náhodnému návštěvníkovi tušit, že se brzy ocitne na nějakém neobvyklém místě. Konečně, přitiskl jsem se ke skále a skoro jsem s ní splynul. Měl jsem pocit, jako bych se po dlouhé době setkal s někým blízkým. "Ještě, že mne nikdo nevidí," proběhlo mi hlavou. By si asi myslel, že mi hrabe v bedně. Něco jako tlačence s cibulí, když naštvaně odešel z velké politiky na Vysočinu, kde dodnes objímá stromy a pije Becherovku. Koloťuk se svým gangem nevděčníků ho totiž hustě ojebal a stejně jako ostatní vzbouřenci dal svůj hlas v prezidentských volbách ješitnému sběrateli luxusních propisek, což tlačenka s cibulí dodnes nerozběhal.
Pak se ozval žaludek, při výstupu s těžkým batohem mi totiž pořádně vyhládlo. Divočák na rožni se bohužel nekonal, škoda, no, musel jsem se spokojit s kusem chleba a štanglí kabanosu, což jsem zapil Ayranem (parádní turecký vynález na bázi osoleného jogurtu zředěného vodou). Zatáhlo se a zvedl se vítr. Sakra, došlo mi, že se blíží bouře. Rychle jsem v okolí posbíral co nejvíce suchého dřeva a schoval jsem ho do škvíry pod nejbližším z ležících menhirů. Pak jsem našel místo pro stan a ve velké rychlosti jsem ho postavil. Začalo pršet, a tak jsem hodil bágl dovnitř, pak jsem se tam nacpal i já, zatáhl jsem zip a vysoukal jsem se z bagančat. Pravé vojenské kanady jsou prostě nejlepší boty do nepohody. Poctivá práce a solidní materiál za rozumnou cenu, nedám na ně dopustit. Ozvalo se první hřmění a déšť byl stále silnější a silnější. Co se dá dělat, nezačalo to zrovna nejlépe. Zhruba od šesti večer asi do půl jedenácté jsem pak prožil během nekončící bouřky ve stanu. Jsem tak porůznu žral, meditoval, vařil si čaj a tak.... Už během meditací a prací s hadí silou jsem si uvědomil, na jak silném místě se nacházím. Mocná energie hory prostupovala mým tělem a určitě jsem svítil jak rudá záře nad Kladnem. Pak přestalo pršet. Vylezl jsem ven a ohromeně jsem chvíli hleděl na temné nebe plné hvězd. S baterkou jsem přišel ke Dveřím z kamene, zhasl jsem ji a chvíli jsem si zvykal na tmu. No a pak se stalo něco naprosto kouzelného. V té čisté noci plné hvězd Port de pierre majestátně vystoupil z temnot na vrcholu kopce a byl jasně vidět pouhýma očima. Jeden z velkých a nepopsatelných zážitků.
Vrátil jsem se do stanu pro svíčky, sekeru, stativ a foťák. Zkoušel jsem udělat pár fotek ve tmě, nevyšlo to, pak jsem zapálil svíčky a oheň. Bohužel jsem měl k dispozici jen tolik suchého dřeva, že jsem se musel místo dvou ohňů spokojit jen s jedním. Ale byl jsem rád, že už neprší a že vůbec nějaké nepromáčené dřevo mám. Postavil jsem stativ na ležící menhir a udělal pár fotek, pak jsem ho přenesl na jiné místo a ještě jsem trochu fotil. Hodil jsem ho do stanu a vrátil jsem se ke Dveřím z kamene. Blížila se půlnoc. Jsem provedl nějaké ty svoje rituály s mým kamarádem bezem černým, vlastně spíše s jeho listy, které jsem si sebou přinesl, a spojil jsem se s jedním ze dvou dubů, které rostou přímo před monumentem. Chvíli jsem s ním dýchal a pak jsem se přišel k ohni. Několikrát jsem ho pomalu obešel ve směru hodinových ručiček a o půlnoci jsem ho překročil a ............ ohněm oslepený jsem pomalu vstoupil do černé díry dveří, abych se dostal na druhou stranu.
Otevřel se mi opět nádherný pohled na nebe plné hvězd. Jsem tam tak beze slov stál, v mysli jsem přivítal jaro, či vlastně světlou část roku, a pak jsem se opřel o jeden ze skalnatých pilířů a jen tak bezmyšlenkovitě pozoroval oblohu. Po chvíli jsem se otočil k východu a vyslal jsem směrem k Brnu přání, ať náckové neprojdou blokádou a ať se nestane nějaký průser. No a pak jsem se obloukem vrátil k ohni. Zaslechl jsem jakési blíže nespecifikované ženské hlasy (možná to byl jen vítr v korunách stromů, kdo ví...), a zmocnil se mě strach. Sebral jsem sekeru a poodešel jsem do tmy. Chvíli jsem vyčkával, pak jsem se vrátil k ohni, udusal jsem ho, spěšně jsem uhasil svíčky a vrátil jsem se do stanu. Ještě, než jsem usnul, slyšel jsem ty samé ženské hlasy. Ale, já nevím, no, - - - - nechal jsem je být. Zvolil jsem si jinou cestu a magie mě nezajímá, prostě jsem tomu přestal věnovat pozornost a ony mě také nakonec nechaly v klidu. Vyklidil jsem pole a přenechal jsem ho ostatním bytostem....
V šest ráno jsem se kupodivu probudil nejen živý a zdravý, ale i s neporouchanou psychikou, dokonce i mozkovna mi fungovala docela normálně a během pobytu v "zakázaném území" se ze mne nestal žádný dement typu Glum, nebo co. Poskládal jsem bordel do baťohu, sbalil stan a vydal jsem se plný dojmů z prožité noci do údolí. Ty vole, přes cestu mi přeběhli laň s jelenem, to je fakt poprvé v životě, co jsem viděl v lese jelena. Dohasil jsem k autu, hodil jsem tam super CD od Slash a odhrčel jsem do civilizace. Zpíval mi do toho Lemmy Kilmister a další týpci. Těžký námrd, co ti mám vykládat, pořád to v sobě zpracovávám a jedno je jasné. Za rok slavím Beltaine na tom samém místě. Jo a abych nezapomněl, ti náckové v Brně sice blokádou neprošli, ale obešli ji jinudy, - - - - jak prosté. No a nepřesvědčily je o tom nějaké výrony pozitivní energie z velké dálky, ale policie, která krizovou situaci zvládla tak, že nedošlo k žádnému masakru. Nic, no, to by bylo pro dnešek všechno. Tak zase někdy příště.