Lapálie s bezem
Jako, asi si o mně budete myslet, že jsem totální úchyl a měkne mi už z toho piva mozek, ale stala se mi tato prazvláštní příhoda. Sice to tady moc nepatří, ale jsme přímo uprostřed okurkové sezóny, tak chuj s tim. Hmmm, no, odkud začít, fakt se těžko hledají slova. Celkem hodně a dlouho se mimo muziku a studia ideologií různých totalitních režimů zajímám o takové ty věci, které by se daly nazvat mystika, nebo tak podobně. No a prostě mezi těmi všemi různými a někdy hodně odlišnými cestami ke stejnému cíli (alchymie, magie, nejrůznější filosofické a náboženské systémy a podobně), jsem si vybral zenovou meditaci a je mi hodně blízké čínské tao. Právě během těch meditací v zazenu jsem kdysi dávno dospěl k poznání, že jak námi samými, tak i vším, co nás obklopuje, proniká jakási těžko popsatelná energie. Je v nás, ve stromech, v rostlinách, v šutrech, ve zvířatech, prostě všude. Třeba u stromů ji cítím naprosto zřetelně, stačí se přiblížit dlaněmi ke kmeni a v určité vzdálenosti ji zaznamenám jako celkem výrazné tepelné vlnění.
No
a jak tak ubíhal život, dostaly se mi do rukou knihy od
Stephena
Harrod Buhnera, které mě opravdu velmi oslovily. Podle
té první jsem
začal vařit bylinná piva, no a ta druhá,
mnohem důležitější, mi ukázala,
jakým způsobem se dá
společně žít a komunikovat se světem rostlin. Jako
svého
přítele a rádce jsem si z různých
důvodů vybral bez černý a
jednoho podzimního odpoledne jsem v lese u stavby jeden
vyrýpl a
přesadil do velkého květináče doma na terase. Je
to vlastně
zvyk, který na Moravě existuje již od doby, kdy tam
pobývali
Keltové. Bez chránil jejich příbytky
před negativními
vibracemi. Zima byla dost drsná, tak jsem
květináč zabalil do
několika dek a doufal jsem, že to bez ve zdraví přežije.
Na jaře se k mé radosti zazelenal a začal růst jak z vody, dokonce i rozkvetl a terasou se lehce vznášela vůně bezových květů. Pak se stal průšvih a napadli ho nějací hmyzí zmrdi. Bez to prohrál, listy uschly a opadaly a v květináči mi zůstal jen suchý pahýl. Dost mě to mrzelo, protože jsem si začal vyčítat, že se to všechno stalo tak nějak mou vinou. Nejdříve jsem si říkal, že ten pahýl uřežu a vyhodím, ale pak jsem ho tam nechal a nějak ze zvyku jsem ho pořád zaléval stejně jako své ostatní stromky. Jednoho večera mi probleskl hlavou zvláštní nápad, řekl bych, že podobná cypovina mě mohla napadnout jen díky těm pivům, co jsem předtím stačil natlačit. Prostě jsem si k němu sedl v zazenu, uchopil jsem kmen a začal jsem s ním dýchat. No a stalo se mi něco neuvěřitelného, prostor mezi kmenem a dlaněmi se hustě rozpálil a já jsem měl naprosto zřetelný pocit, že držím v rukou živé tlukoucí srdce. Trvalo to celkem dlouho a natolik mne to vytočilo, že jsem se bezu začal mlčky omlouvat za to, co se mu kvůli mně přihodilo. Na chvíli jsem toho pak nechal a když jsem to zkusil znovu, celé se to opakovalo.
Byl jsem z toho všeho tak na větvi, že jsem o tom tady musel hned napsat chrpákovi do pokecu. Bez jsem dále zaléval a rozhodl jsem se, že ho nechám na terase s tím, že třeba příští jaro znovu zazelená. No a včera navečer, když jsme se vrátili domů od švagra, mě žena zavolala na terasu a ukázala mi něco bombastického. Na všech větvích bezu vyrašily malé zelené lístky. Jako, jsem hrozně rád, že se vrátil mezi nás, a opravdu nevím, co si o tom všem mám myslet. Mimo to, že se jedná o největší pakárnu, kterou jsem doposud zažil (fakt brutální nářez), mne to všechno opět utvrdilo v přesvědčení, že i rostliny jsou žijící tvorové jako my, že mají něco jako duši, že se s nimi dá určitým způsobem komunikovat a mohou nám pomáhat a naučit nás mnohým zajímavým věcem. No a také v tom, že vegoši, kteří je žerou a mají pocit, že se tím nacházejí na nějakém vyšším vývojovém a morálním stupni, než tupá horda masožravců, se mýlí, neboť jsou na tom z onoho hlediska úplně stejně.
Koncem
týdne odjíždím do Bretaně k
oceánu a k posvátné hoře Keltů
Menez-hom. Tak se tady mějte co nejlépe, taky se budu
snažit,
abych si to užil ;-) Na rozloučenou vám tu ještě
šoupnu jednu
japonskou haiku od básníka Issa:
Nepatrně vzdálená od toho, aby se stala Budhou
Lenošivě sní
Stará borovice