Vzor 60, demo za totality
Tak nějak mě napadlo, že bych mohl zase něco napsat o staré brněnské punkové scéně a o kapele, ve které jsem tehdy působil. Sorry, že vám to tady zase tlačím, ale mám pár nových zajímavých věcí. No, vezmu to pěkně od začátku. Kdysi dávno za dob bolševické totality jsme v Brně ve zkušebně kapely Zeměžluč nahráli naše první a poslední demo. Někde v Tuzexu, což byl jediný kšeft, kde se daly za tzv. bony koupit produkty zahnívajícího kapitalismu (ve vzkvétajícím socialismu šly sehnat jen s velkými obtížemi, nebo vůbec styl džíny, hajzlpapír, hygienické vložky, žvýkačky, flaška whisky a tak podobně), jsme si pořídili kvalitní magnetofonový pásek Basf. Nějaký kámoš nám půjčil dvoustopý páskáč, no a od Zeměžluče a z klubu Křenová jsme vysomrovali pár mikrofonů, zbytek jsme zhruba měli. Jednoho sobotního rána jsme tedy dorazili do zkušebny, postavili bicí a naši legrační podomácku vyrobenou aparaturu, natáhli kábly a do večera jsme to všechno naházeli na pásek. Byla to celkem fuška, ale zvládli jsme to.
O technickou stránku věci se staral kytarista Barmy, jediný typ v kapele, co do toho viděl. Pak to ještě doma na koleně jaksi pokoutně smíchal a slepil dohromady způsobem, že se to dokonce i dalo poslouchat, nebo co, - - - - - ty vole, hotový zázrak. O nějakém nahrávacím studiu se nám tehdy mohlo jen zdát, protože ty profesionální byly nad naše finanční možnosti a amatérské v našem dosahu nebyly na něco podobného připravené. Garáž Tonyho Ducháčka v té době nahrála slušné demo na čtyřstopý kazeťák, ale byli z Prahy a měli kontakty na pražské chartisty a přístup k jejich technickým vymoženostem. Na venkově se to řešilo jak se dalo, což nebyla žádná sláva. No a co se týče nahrávacích studií, jednalo se tehdy o státní instituce ve vlastnictví pracujícího lidu naší krásné země, Československé socialistické republiky, zkráceně ČSSR. Nahrávaly v nich jen zavedené kapely a podzemní scéna do této oblasti neměla přístup. Asi by nás okamžitě poslali do hajzlu, neměli jsme totiž ani amatérské přehrávky, což bylo jakési minimum k tomu, aby skupina mohla vůbec veřejně oficiálně vystupovat alespoň na zábavách. No a to znamenalo, že kapela zahrála před komisí celý repertoár a předložila všechny texty. Problém. Komunistická strana Československa považovala punk za jednu z dalších dekadentních křečí úpadkové buržoazní kultury a podle toho s ním zacházela, nebylo co řešit.
Přece jen jsme jedno z těch amatérských studií s Modulem v tehdejším Gottwaldově navštívili. Jižní Svahy, byt rodiny Iva Viktorina v jednom z paneláků na sídlišti. Netrvalo to dlouho, nejdříve jsme si poslechli věci, které už nahrál a na kterých právě pracoval a objevil se první závažný problém. Ve všech válech hrál automatický bubeník, což bylo vzhledem k umístění studia pochopitelné. Finální rozhovor proběhl asi takto:
"No nejlepší by bylo, kdybyste nahráli jeden song denně, kolik toho chcete vlastně udělat?" zeptal se zvědavě majitel studia.
"No, tak za ten den kolem dvaceti kousků, pohoda, - - - ne?" sunem ze sebe plní mladického nadšení.
"Aha," odvětil zamyšleně a tím jsme asi u něj skončili.
Stejně to bylo technicky nemožné vzhledem k tomu, že bychom nemohli nahrávat s opravdovým bubeníkem, ten náš by byl asi pěkně nasraný. No a to ani nemluvím o sousedech. Zkuste si představit, co by se asi stalo, kdybychom mu v obyváku postavili bicí a bicman do toho začal mlátit, nebo co. Řekl bych, že by nás sousedi brzy vyhodili z okna i s celým naším bordelem a Viktorin by letěl hned za námi i s celou rodinou. Ruku na srdce, ani bych se jim nedivil. Mě by z toho taky jeblo v bedně, kdybych dohasil utahaný z rachoty po noční směně a o patro výš by pár šílených cypů vyrábělo jakési punkové demo a tak. Totální delír, maximálně negativní vibrace, divoká šarlatová červeň by mi zablokovala mozek a došlo by k okamžitému zkratu a následné explozi, jakákoliv diskuze nemožná: brutální AGRESE! Ty vole, bych ten rámus zarazil všemi možnými i nemožnými prostředky, to je jasné. Rozešli jsme se přátelsky s tím, že o tom všem budeme vzájemně uvažovat a že se brzy znovu uvidíme. Ale jak Viktorín, tak i my jsme věděli, že se v blízké budoucnosti určitě nepotkáme.
Ale zpět k Brnu a k tomu našemu rámusu. Jediné co si bezpečně pamatuji a na co nikdy nezapomenu, je skutečnost, že když jsme ráno dorazili ke dveřím zkušebny, bylo to všechno pěkně v prdeli. Z toho všeho stresu jsem chytil hustou migrénu. Občas to na mě tehdy padlo a výsledek byl zhruba takový, že jsem byl celý den totálně out, - - - - shut down, nebo co. Jakmile jsem se zvedl z postele, začal se kolem mě točit celý svět, chtělo se mi zvracet, rychle jsem do ní zase zalezl a raději jsem se ani nepohnul a snažil jsem se usnout. Nějakým zázrakem se mi z těch sraček podařilo dostat a odeřval jsem všechny songy. Dodnes to nedokáži pochopit.
Takže jsme to nakonec dali dohromady. Našeho prvního bubeníka pak za bicíma vystřídal skinhead Bleky, - - - - - - punks & skins united ;-))) Vzor 60 ještě nějakou dobu fungoval a proběhlo několik slušných akcí. V létě před sametovkou jsme to s Modulem zapíchli, zdrhli jsme do Francie a tím vlastně skončila krátká historie jednoho z několika starých punkových gangů z Moravy. O nic tehdy nešlo, byli jsme kámoši, stmelená parta, drželi jsme při sobě. Uplynulo skoro dvacet let. Přestože jsme se od té doby neviděli, rozhodli jsme se nakonec, že pořádně nahrajeme většinu starých válů a přihodíme pár nových věcí, abychom tak nějak korektně uzavřeli jednu kapitolu z naší společné minulosti. Ale o tom všem, co se kolem toho dělo, už ani nemá cenu psát, - - - - - - ztráta času. A vůbec, tento článek jsem tady hodil proto, že pro vás chystám jinou lahůdku z dávných dob, mytický brněnský klub Křenová a tak, slušné materiály z koncertu tří punk/hc kapel někdy v dubnu roku 1989, kdy bubeník jedné z nich odjel v noci po koncertě na vojnu. Brzy si počtete a uvidíte ;-)
Jo, k článku jsem použil některé z fotek z našich koncertů, které můžete najít v knížce "Kytary a řev" v kapitole o klubu Křenová.