IDEOLOGIE
TŘETÍ CESTY, NÁRODNÍ SOCIALISMUS
(Nápis
na přiloženém volebním plagátu NSDAP: "Wir Arbeiter sind
erwacht." Tedy něco ve smyslu: "My, dělníci, jsme se
probudili.")
“Musíme
mít sílu k tomu, abychom žili v protikladech. Třetí Strana chce
Třetí Říši. Je Stranou, skrze kterou pokračuje německá
historie. Je Stranou všech Němců, kteří touží zachovat Německo
z lásky k německému lidu....,”
napsal ve svém stěžejním díle “Třetí Říše” spisovatel,
novinář a filosof Moeller van den Bruck, muž, jenž stál u zrodu
tohoto pojmu označujícího nacistické Německo.
Národní
socialismus byl postaven na třech základních pilířích. První a
druhý byly krev (rasa) a půda (národ), vedly ke konstrukci
rasistického státu na národnostním základě, třetím principem
nacistické ideologie byl socialismus. Mimo to nelze opomenout jistý
mysticismus, jenž celou nacistickou ideologií prorůstal a jenž
měl za cíl nahradit křesťanství židovského původu jiným
pohledem na svět, pohledem, jenž by byl bližší novému árijskému
člověku. V článku, který vám předkládám, se budu zabývat
reálnou sociální politikou hitlerovského Německa a jeho
ekonomikou, nad ostatními aspekty národního socialismu se
pozastavím příště.
SOCIÁLNÍ
STÁT
“Nové
Německo je stát, jenž deklaruje noblesní touhu vytvořit nejlepší
a největší sociální stát na světě. Je jasné, že v podobném
státu musí sociální politika hrát hlavní roli“
(Heinrich
Schulz, Sozialpolitik im neuen Deutschland, Selbstverlag des
Herausgebers, 1941, nebo H. Schulz, La Politique sociale du III.
Reich, Deterna editions, 2000, str.11)
Než
se pustíte do četby, rád bych vás upozornil na skutečnost, že
se v žádném případě nejedná o obhajobu politického systému,
jenž vedl k nelidské totalitě, II.světové válce a plánovitému
vyhlazování určitých etnických skupin obyvatelstva. Pouze bych
se rád pozastavil nad jedním zvláštním jevem, který si nedokáži
nějak racionálně vysvětlit, a zároveň přispěl k jeho
objasnění, nebo k diskuzi, která by tím mohla vzniknout. Není mi
jasné, proč všechna masová média označují Dělnickou stranu za
jakousi ultrapravici a dokazují to tím, že vychází z
ideologického odkazu německého národního socialismu. Nacismus
totiž neměl naprosto nic společného s ultrapravicí, ke které
patří například libertariáni a anarcho-kapitalisté, a velmi
málo společného s ideály pravice, tedy s maximální svobodou a
individuální zodpovědností občana a zároveň s minimální
intervencí státu do jeho života.
Dalo
by se říct, že reálná politika Hitlerova Německa se v
ekonomické a sociální sféře situovala někde mezi současnou
levicí (sociální demokracií) a ultralevicí (komunismem). Nacisté
se stejně jako dnešní evropská sociální demokracie nevymezovali
k občanu jako základu společnosti (jeden ze základních principů
pravicové politiky), ale k voličským skupinám, v jejichž zájmu
pak devastovali státní rozpočet, uznávali soukromé vlastnictví
výrobních prostředků a neznárodňovali majetek kapitalistů.
Tržní hospodářství však bylo omezeno podstatnými státními
zásahy do nejrůznějších sfér, což se dělo za pomoci jak
fiskální politiky, tak plánováním výroby. Jako voličské
skupiny označuji společenské kategorie typu důchodců, státních
zaměstnanců, nezaměstnaných a podobně, nacisté se v dalším
vývoji adresovali pouze k národu a ke společenství německého
lidu. Tvrdili, že se jim podařilo vyrušit třídní boj. Navíc
přišli s konceptem sociálního státu, jenž zdaleka překonával
výhody, které měla dělnická třída a rolnictvo v ostatních
zemích Evropy. S komunismem měl národní socialismus společnou
tvrdou disciplínu vedoucí k diktatuře a plánované hospodářství,
jež bylo centrálně organizováno na základě čtyřletých
ekonomických plánů.
Boj s
chudobou a nezaměstnaností (Arbeit und Brot - práce a chleba)
"A.Hitler
v proslovu v Reichstag dne 31.1.1937
Víme,
že národní socialismus je nejtvrdším protivníkem koncepce
liberalismu, podle které ekonomika existuje pro kapitál a národ
pro ekonomiku. Hned na samém začátku jsme se rozhodli skoncovat s
mylnou ideou, podle které by se mělo tržní hospodářství uvnitř
státu vyvíjet svobodně, nekontrolovatelně a bez jakékoliv státní
kontroly. Nebudeme v něm pěstovat svobodnou ekonomiku, tedy trh,
jenž je zcela ponechán pouze svému osudu. Něco takového by bylo
politicky nesnesitelné a zároveň by to vedlo k ekonomicky
nemožnému stavu....."
(Johannes
Ohnquist, Le national socialisme, Avalon, Paris 1989, str.345; vyšlo
jako Das Reich des Fuehrers, Berlin, 1940)
NSDAP
se díky úspěchu ve volbách dostala k moci a čekal na ni nelehký
úkol, neboť po prohrané I.světové válce vítězné mocnosti
uvalily na Německo velké válečné reparace a do toho navíc
přišla světová krize a inflace, německá ekonomika se ocitla na
dně. Počátkem roku 1933 bylo v Německu více než 7 milionů
nezaměstnaných a když k tomu připočítáte i rodinné
příslušníky žijící ve stejné domácnosti, zjistíte, že se
stát musel postarat o 21 500 000 lidí. Prvním cílem nacistické
propagandy se stalo oživení pracovního trhu. Staré liberální
heslo o tom, že "kapitál vytváří práci" bylo
nahrazeno novým sloganem: "Práce vytváří kapitál."
Již v roce 1933 vstoupil v platnost první zákon o omezení
nezaměstnanosti a tím se legislativní činnost nezastavila,
následovaly zákony o redukci daní z automobilů, byly odstraněny
poplatky za substituční produkty, zrušena daň z renovace budov ve
stavebnictví a nastolena spousta jiných daňových úlev. Ve stejné
době se začalo s výstavbou dvaceti dvou dálnic, nejrůznějších
budov, mostů, kanálů, nádraží, vysušovaly se močály a
podobně. Tato činnost byla financována jak státem, tak pomocí
dobrovolných finančních darů. Počet nezaměstnaných prudce
klesl a Německo se brzy dostalo do opačného extrému, začal se
objevovat nedostatek pracovní síly.
První
čtyřletý plán, jehož hlavním úkolem byl boj s nezaměstnaností,
byl zároveň prodchnut zásadou: "Nesmí se koupit více, než
jsme schopni zaplatit." Rozvoj německé ekonomiky byl totiž
brzděn nevyváženou bilancí mezi výdaji na dovoz a výnosy z
vývozu, chyběly peníze na nákup surovin.
"V
roce 1934 Německo vydalo o 284 milionů říšských marek (dále
Rm) více na dovoz, než vydělalo vývozem, v roce 1935 se obchodní
bilance dostala do rovnováhy a v roce 1936 byl již výnos z exportu
o 550 milionů vyšší, než výdaje na import. Co se týče
potravin a píce, tak v roce 1927 bylo Německo samostatné na 70%, v
roce 1935 na 83%, v oblasti zemědělských surovin byl během
stejného období zaznamenán posun z 29% na 43%. Závislost Německa
na dovozu některých zemědělských surovin byla přesto značná,
vlna se dovážela z 90%, olej (84%), konopí (70%), tuky (45%),
sádlo a máslo (40%)."
(Johannes
Ohnquist, Le national socialisme, str. 347 a 348)
Druhý
čtyřletý plán, za jehož výkon nesl odpovědnost maršál
Hermann Goering, měl již poněkud jiné cíle, první z nich byla
maximální soběstačnost Německa na vlastních surovinách (ať už
zemědělských, nebo průmyslových jako uhlí a ocel a podobně), a
co největší omezení dovozu, druhý spočíval v racionální
organizaci a řízení ekonomiky za účelem dosažení co nejvyššího
ekonomického růstu. Racionální organizace řízení ekonomiky se
snažila vyřešit dvě základní otázky. Jak zvýšit výsledný
efekt se stejným počtem pracujících, se stejným množstvím
surovin a financí? Jak dosáhnout stejného výsledku při snížení
počtu pracujících a zároveň ušetřit suroviny a finance?
Distribuce
energie byla zjednodušena koncentrací elektráren a plynáren a
zavedením jednotných cenových tarifů, ze tři sta třiceti modelů
automobilů se začalo vyrábět jen osmdesát, čímž došlo ke
snížení ceny jejich výroby, cena produkce zemědělských strojů
se oproti roku 1930 snížila o 18%, v nejrůznějších pracovních
odvětvích (stavebnictví, pozemní stavby.....), byly vědeckým
způsobem vypracovány metody, které pomohly šetřit jak
materiálem, tak časem a pracovní silou. DAF (Deutsche Arbeits
Front, Německá fronta práce), se mimo jiné zabývala vytvořením
pracovních metod pro nejrůznější profese, které vedly k
maximálnímu výkonu za minimálního úsilí a času. Dekret
Ministra říšské ekonomiky z roku 1939 výslovně deklaroval, že
metody ke zvýšení produkce nenutí dělníka k nejvyššímu
výkonu za minimální časový úsek, ale k tomu, aby zajistily
bezkonfliktní pracovní podmínky a práci bez námahy, která měla
dospět k jeho většímu a zároveň dlouhodobému pracovnímu
úsilí. K tomuto účelu byl vytvořen i poradní orgán
Ministerstva říšské Ekonomiky, tzv. Národní komise pro růst
rentability.
Přestože
zpočátku nedocházelo ke zvýšení platů, skutečnost, že lid
dostal práci a nezaměstnanost se začala vytrácet, velmi zlepšila
jeho životní podmínky. Příjmy Němců od roku 1932 do roku 1936
se z 45,3 miliard Rm dostaly na 61,5 miliard Rm. Jak jsem již uvedl,
hodinové tarify od roku 1933 zůstaly několik let stejné, úředníci
z DAF však kontrolovali, aby zaměstnavatelé nevypláceli nižšší
mzdu, jak tomu bylo dříve. Během prvního čtyřletého plánu
počet odpracovaných hodin vzrostl z 7,88 miliard (1932) na 14,53
miliard (1936), zároveň došlo k navýšení stupnice mzdových
tarifů. V roce 1932 bylo v průmyslu na mzdách vyplaceno 5 miliard
900 milionů Rm, v roce 1937 již 12 miliard 100 milionů Rm, za čímž
stál jednak růst počtu pracujících (65,1%), prodloužení
pracovní doby (13,4%), zvýšení hodinové mzdy (10,1%) a posun
určitých zaměstnanců díky zvýšené výkonnosti na vyšší
stupeň mzdového tarifu.
Za
zmínku stojí i zvýšení konzumace, od roku 1933 do roku 1936
došlo v konzumaci piva k nárůstu ze 331 milionů hektolitrů na
395 milionů hektolitrů, co se týče cigaret, tak ve stejném
období můžeme zaznamenat růst z 32 miliard 800 milionů kusů na
38 miliard 200 milionů a u doutníků zase ze 6 miliard 300 milionů
na 8 miliard 300 milionů. Ceny zboží díky přísné kontrole
nerostly stejným způsobem jako mzdy. Výdaje na živobytí vzrostly
v období 1933-1937 o 6%, výdělky domácností stouply o 11%.
Odstranění
nezaměstnanosti mělo za výsledek zlepšení životních podmínek
německého lidu, miliony bývalých nezaměstnaných rozšířily
řady pracujících. Od roku 1936, začala docházet pracovní síla,
Říšský úřad pro umístění pracujících a zabezpečení proti
nezaměstnanosti, jenž byl zřízen pod říšským Ministerstvem
práce, oznámil, že poptávka po pracovní síle začíná být
mnohem vyšší, než její reálná nabídka. Úvodní strana
|